Nebojte se objevovat nové spisovatele a žánry

Když v roce 2014 Jakub Pavlovský začal na Instagramu projekt, skrze který se snažil lidem ukázat že (s trochou nadsázky) se dá číst úplně všude (na zemi v metru, na chodníku, na hlavě sochy nebo na střeše katedrály), netušil, že o čtyři roky později bude jeho profil Book's Calling čítat více než 13 tisíc sledovatelů a bude organizovat vlastní book cluby, jak online, tak offline. Jak se k tomu postupně dostal, co dokáže lidi přinutit číst, jestli si sám kupuje knihy, o vzestupu audio knih a co na jeho knižní vášeň říkají kamarádi, o tom všem jsme si popovídali jeden jarní večer v pražské kavárně. 

Říká se, že lidé čtou knihy čím dál tím méně.

To není pravda. Vím, že lidé tvrdí že je málo čtenářů, ale to se mi nikdy nepotvrdilo. Myslím si, že taková ta největší skupina nečtenářů je na druhém stupni základní školy, ve věku 11-15 let. Ale potom na střední a na vysoké škole se k tomu zase vracejí.

Se svým projektem Book's Calling jsi začínal v roce 2014, kdy jsi knihy sám nečetl. Jak vnímáš posun za poslední čtyři roky své tvorby, kdy patříš na české literární scéně k lidem s největším rozhledem.

Já jsem začínal s čistým štítem, tabula rasa. Neměl jsem tehdy takový přehled o tom, kdo a co čte, vůbec jsem do toho neviděl. Dnes už toho vím více a také si všímám lidí z čtenářské komunity, i když jsem asi v takové sociální bublině.

Sociální bublině, ve které máš 13 tisíc sledovatelů na Instagramu.

Je to trochu i egoistické, protože čím více lidí tě sleduje, začneš i mít takový pocit, že něco ovlivňuješ. Dáváš si pozor, co budeš sdílet, abys nešířil nějakou blbost nebo něco negativního, tedy já to tak alespoň mám. Snažím se sdílet pozitivní věci. Proto u mých minirecenzí na Instagramu je málokdy něco negativního. O tom co se mi nelíbí se moc nezmiňuju. Nebo na YouTube mám dva tipy videí - jaké knihy jsem si právě koupil a plánuju přečíst, a jaké jsem už přečetl. V mezičase zjistím, které z nakoupených knih mě oslovily a ty zmíním, ale ty, co mě nezaujmou, už nebudu nikam cpát.

Vím, že lidé tvrdí že je málo čtenářů, ale to se mi nikdy nepotvrdilo.

Kromě pozitivity tvého profilu, jak si udržuješ originalitu na Instagramu?

Stále si držím koncept sedících fotek na různých místech, čímž se snažím lidem ukázat, že číst se dá, pochopitelně s lehkou nadsázkou, úplně všude. Ale je skutečně náročné si najít nějaký svůj vlastní styl, který můžeš dělat dlouhodobě a který bude zároveň originální a zaujme. Takže přestože můj profil je především o mém pohledu na knižní svět, je to takový mix. Snažím se to trochu prokládat fotografiemi například z knihkupectví nebo knihoven, mám tam i zmínky o Národní galerii v Praze nebo kavárnách po celé republice. Na druhou stranu mám na profilu jen jednu fotku bez knihy - svou narozeninovou.

Jak tvé fotografie tedy vznikají?

Většinou mě fotí kamarádi. Zvlášť co se týče sedících fotek. Předtím měla většina z nich kvalitnější foťák, teď jsem si ale pořídil nový telefon s dobrou kamerou. Takže už nejsem tolik závislý.

Když jsme u tvých kamarádů, jak tvou knižní vášeň vnímají?

Myslím, že není nikdo, kdo by nevěděl, co dělám, protože už je to mou součástí. S projektem Book's Calling jsem se ztotožnil a nyní už automaticky přemýšlím nad jeho obsahem. Když někam jedu, první věc, co řeším, je ne co si na sebe vezmu, ale jaké knihy si zabalím, abych poté měl hezké fotky v jiném prostředí. Kamarádi to ovšem moc neřeší ani nekomentují. Poté mám ovšem svou skupinku lidí se stejnou literární vášní, s kterými se bavím o knihách a knižním světě, protože právě přes ně jsme se seznámili. Takových kamarádů mám vlastně už docela dost.

Sbíráš, kupuješ nebo si knihy půjčuješ v knihovně?

Na střední škole jsem si knihy hodně půjčoval, začalo to už celkem dávno založením průkazu kvůli knize o skřetech a elfech. Do knihovny nyní ale už tolik nechodím. Knihy si také moc nekupuju, pouze ty, co potřebuju ke studiu na škole. Nejčastěji je tedy dostávám, buď si o ně přímo řeknu nebo mi je sami pošlou z nakladatelství. To je asi taková nejúžasnější věc na tom, co dělám - že dostanu knihu jako dárek, což je pro mě stále neuvěřitelné. S tím také ale vzniká jistý závazek. Nikdo mě pochopitelně nenutí, ovšem je nepsané pravidlo, že když dostaneš knihu, tak by měla být někde vidět. Některá nakladatelství to hrotí více, některá méně. Ale je logické, že když mi zašlou knihu, tak že do tří dnů nezveřejním recenzi. Mám nyní asi čtyřicet knih na přečtení, ještě od loňského roku! Čili knížky, které chci mít, ale nechci je nikde fotit, ty si koupím sám.

Když někam jedu, první věc, co řeším, je ne co si na sebe vezmu, ale jaké knihy si zabalím.

Jak jsi na tom s místem?

Knihy už nemám kam dávat! Vždycky když přinesu domů nějakou novou, tak na mě koukají, že jsem už vážně blázen. Nedávno jsem využil poslední místo a teď už je skládám na sebe, což jsem nechtěl, to je hrozné. Ale objevil jsem dřevěné bedýnky, které jsou funkční i hezky vypadají. V novém bytě si z nich chci udělat mobilní knihovnu, která se bude dát i snadno měnit a přemisťovat.

Co může podle tebe tedy člověka přimět číst? Knihkupectví, nakladatelství? Nebo sociální média?

Já si myslím, že v první řadě to je marketing. Protože když jsi o té knize nikdy neslyšel, tak si ji nepřečteš. A když nevíš, co chceš, tak i když přijdeš do knihkupectví, nebudeš vědět, po čem sáhnout, protože tam jsou tisíce titulů. Knihkupectví mají sice pyramidu top 10 nejprodávanějších knih v daném období, ale jinak je docela náročné si vybrat tu správnou knihu. V takovou chvíli je užitečné mít nějakého dobrého knižního influencera, který ti sedne stylem a žánrem a pomůže ti se orientovat v knižním světě. Anebo potom přímo knižní videa od knihkupectví, které představují knižní novinky. V tom se mi například líbí Martinus (online knihkupectví na Slovensku a v České republice, pozn.), který kdysi s knižními videi začal a nyní ho všichni ostatní kopírují. Ale to je dobře. Když chceš mít základní přehled, podívej se na ně, protože ukazují, jak české tak zahraniční spisovatele bez zaujatosti. Stejně na tom je i jejich Instagram.

Jak vnímáš aktuální českou literární scénu v propojení se sociálními médii?

Rozhodně je u nás velký boom, konkrétně za poslední rok. Například s booktubery, kterých bylo zpočátku jen pár a nyní jich je okolo dvou set. Sice někteří z nich mají třeba pouze deset sledovatelů, ale přibývají. Mám zároveň pocit, že původní knižní blogeři nyní přešli ze svých psaných blogů na Instagram nebo YouTube.

Protože to je rychlejší a pohodlnější pro obě strany?

Určitě. Já například čtu blogy skutečně jen minimálně. Místo toho sleduji právě ty booktubery. Na druhou stranu, jak si potom vybereš koho budeš sledovat v tom obřím množství nabídky? Já osobně se přiznávám, že mě moc nebaví hledat nové tváře.

Vždycky když přinesu domů nějakou novou, tak na mě koukají, že jsem už vážně blázen.

Manželé Horákovi, majitelé nakladatelství Albatros, říkají v rozhovoru pro časopis Forbes, že lidé nečtou méně, ba právě naopak vyhledávají knihy jako zdroj zpomalení v dnešní hektické online době.

Na tom něco rozhodně je. Krásný příklad v rychlosti dnešní doby je právě ten Instagram, kde sdílím fotku jen s krátkým popiskem, který funguje jako taková obrácená pyramida v žurnalistice, kdy nahoře napíšeš to nejdůležitější a dolů dáš už jen drobné detaily. Co se ovšem týče dnešní doby, když někdo chce, tak si tu cestu ke čtení vždy najde. Navíc dnes už existuje i vícero možností, jak zvládat četbu.

E-knihy?

Osobně jsem proti e-knihám, ale pokud to někomu pomůže začít číst, tak jsem jen rád. Je to stále ta samá kniha, jen v jiném formátu. Nyní je ale nový trend - audiokniha. Já jsem to zkoušel už vloni v létě, kdy jsem si něco pouštěl v posilovně na běžícím pásu. To se ovšem u mě moc neuchytilo. Poté jsem objevil audioknihu Smrt v Benátkách od Thomase Manna, kterou namluvil můj oblíbený Jiří Hromada, mimo jiné aktivista v LGBT komunitě a herec, jehož hlas je naprosto geniální. Nemyslím si, že bych si ji tak užil, kdybych si ji pouze přečetl, protože není úplně lehká. Ale na poslech byla skvělá. Z vlastní zkušenosti si tedy myslím, že audioknihy jsou jednodušší konzumace a mohou ti pomoc se prokousat literárním dílem, které by tě jinak odradilo v tištěné verzi. Díky své plynulosti to je snazší na vstřebávání. Ovšem ono také hodně záleží na tom, kdo to namluví. Zkoušel jsem jednu knihu, poslechnul si ukázku, ale ten hlas byl tak otravný, že jsem si ji nevybral. Proto si myslím, že u audioknihy není priorita co to je za knihu, ale prvotně kdo to namlouvá, teprve potom jde o ten příběh.

Takže nyní nečteš, ale spíše posloucháš knihy?

To zase ne. Ale poslechl jsem audioknihy Soumrak dne Kazua Ishigura, Saturnina od Zdeňka Jirotky, Příběh služebnice od Margaret Atwood, která byla zatím nejdelší, a nyní jsem doposlouchal Stručnou historii času od nedávno zesnulého Stephena Hawkinga.

Kolik času taková jedna audiokniha zabere?

Audiokniha trvá tak okolo deseti hodin. Měl jsem problém s tím, kdy a kde je budu poslouchat, protože nejezdím autem a už nechodím do posilovny. Nakonec to ale přirozeně vyplynulo, takže si je pouštím, když jdu po ulici nebo při holení ráno v koupelně. Dříve jsem poslouchal hudbu ve sprše, dnes ji nahradily audioknihy. Přišlo to úplně automaticky. Musíš je vyzkoušet a nezavrhnout hned od začátku.

Na Goodreads máš online book club, ale minulý rok jsi také vytvořil jakousi offline verzi, kdy se každý měsíc scházíte ve skupince okolo dvaceti lidí a probíráte knihu, jejíhož autora nebo autorku si pozveš. Jak to vzniklo?

Prvně jsem si udělal menší průzkum, abych zjistil, jestli v Praze nějaká taková verze už náhodou neexistuje. Taky jsem promyslel, jak by to mělo vypadat. Před mým prvním book clubem loni v únoru jsem se spojil s Martinusem, protože jsem se bál, že by tam nikdo nepřišel, i když jsem měl za sebou už nějakou komunitu, což jsem taky využil. Co se týče osazenstva, dnes už mám jisté jádro, které pravidelně chodí, okolo osmi deseti lidí. A ta druhá půlka se obměňuje. Někdo přijde jen jednou, někdo se vrátí po několika měsících. S každým book clubem je o to ale větší a větší zájem (musím zaklepat). Proto například ten červnový byl na střeše Veletržního paláce, protože z toho chci udělat ještě větší zážitek než jen posezení v kavárně. Tudíž jsme to přesunuli na terasu s výhledem na celou Prahu.

A jaký je záměr tohoto book clubu?

Nápad byl dát dohromady lidi, abychom se neznali jenom online, ale taky i osobně. Zároveň to je o propagaci české literatury, protože se ukazuje, že jen málo z lidí, co nyní chodí, četlo pravidelně české autory a právě až teď díky této akci začali, protože zjistili, že česká literatura je taky dobrá.

Dříve jsem poslouchal hudbu ve sprše, dnes ji nahradily audioknihy.

Všeobecně mám ale dojem, že česká literatura se za posledních pár let neuvěřitelně zvedla, jak například díky sociálním médiím, tak i taková Magnesia Litera mi přijde v posledních letech mnohem více opěvovaná.

Myslím, že by to tak klidně i mohlo být. A právě o to mi v tom book clubu jde - ukázat, že česká literatura má co nabídnout. Kromě toho čtenář také ocení možnost potkat se přímo se spisovatelem. Kolikrát někteří lidé přijdou, aby mu sdělili, že se jim kniha nelíbila, z čehož ovšem ve výsledku vznikne zajímavá diskuze. Navíc pokud tě kniha tak nezaujala, ale poté potkáš jejího autora, od kterého se můžeš dozvědět, proč to psal tak a ne jinak, kolikrát odcházíš s tím, že ta kniha byla vlastně super. Zkrátka z toho máš úplně jiný zážitek, než kdyby sis příběh pouze přečetl.

Vlastně původní myšlenka tvého projektu byla propagovat četbu online a nyní se snažíš dostat lidi offline.

To je pravda, ale ta původní myšlenka je stále stejná - šířit a propagovat čtení knih na sociálních sítích. Z toho ovšem potom i přirozeně vzejde to, že se scházíme offline. Protože bez Instagramu bychom se nikdy nepoznali. Mě by jinak nenapadlo se sejít se skupinkou nadšenců a pozvat autora. Takže vlastně ukazuju lidem krásu čtení online, ale zároveň od toho poté vracím zpět do reálného světa.

Kromě českých autorů jsi měl i pár zahraničních jmen.

Měl jsem tam například spisovatelku B. A. Paris a její knihu V Pasti lží nebo Denise Thériaulta s Podivuhodným životem osamělého pošťáka. To bylo umožněno díky nakladatelství Albatros, které si může dovolit je pozvat. Jednou jsme namísto spisovatelů měli pro zpestření dvě překladatelky, což bylo taky fajn.

Podle mě důležitost překladatelů je vůbec kapitola sama o sobě.

Já si hlavně myslím, že překládání knih není dneska vůbec doceněné! Už jen tím, že na málokteré obálce je uvedeno jméno jak autora, tak překladatele. Teď to začalo dělat nakladatelství Paseka s tím, že přímo na titulní obálce jsou uvedena obě jména.

Člověk by si měl rozšiřovat svůj knižní záběr, nafukovat svou literární bublinu.

Kromě uznání zásluh překladatelů, co bys doporučil ostatním čtenářům, jak těm online tak těm offline?

Zakončil bych to tím, že by si člověk měl rozšiřovat svůj knižní záběr, nafukovat svou literární bublinu. Aby se nedržel jen jednoho žánru a byl odvážný číst nějaký jiný. Nebojte se objevovat žánry a spisovatele, po kterých byste nesáhli jenom kvůli stereotypům. Já například nyní doháním velice pomalu klasiku, ale taky jsem zkusil Young Adult, konkrétně například knihu Diabolik od S. J. Kincaid, která byla skvělá. Což ovšem neznamená, že nyní přejdu do Young Adult, ale je fajn si to občas prostřihnout něčím jiným. Nebo jsem takhle začal objevovat mangy, japonské komiksy. A všeobecně komiksy. Mým prokletím ovšem je, že stále čtu knižní novinky a jen pomalu se pročítám klasikou. Online book club na Goodreads, kde dávám hlavně klasiku, jsem založil i kvůli sobě, abych se motivoval přečíst knihy, které mám dlouho na seznamu, ale stále se jim jaksi vyhýbám. 

Poznámka: veškeré fotografie mi dovolil Jakub stáhnout a použít z jeho profilu na Tumblr